Turista versus poľovník

Poprvé jsme je spatřili na Šiancích. Přijeli na Veľkú lúku, auta zaparkovali na pokraji lesa (z cesty je to přece jen daleko) a hurá vzhůru. V té chvíli na Šiancích pracoval člověk ze SOPSR. Podařilo se nám varovat ho. Sám také poľovníky spatřil a přesunul se do jiných částí NPR.

Dva dny před Silvestrem se poľovníci vydali na Poludnicu. Přesněji, obsadili prostor od Tesnej skaly ke žlabu před Maretkinou. Stáli podél značené turistické cesty a hlídali prostor směrem ke skalní hraně. Procházeli jsme v té chvíli po cestě. Poľovníci se k nám chovali jako k vetřelcům. Napomínali nás, chodíme prý hlučně a co prý tam vůbec chceme...

Neexistují nařízení, která by poľovníkům nařizovala veřejně oznámit skutečnost, že v určitém čase budou lovit v prostoru, kam má veřejnost přístup. Ovšem je zakázáno organizovat v národním parku hromadné lovy (poľovačky). Jak si mohou tedy poľovníci dovolit opakovaně toto nařízení porušovat? A přitom se chovat, jako by Muránska planina patřila celá jen jim?

Poludnica nebyla jediným místem, kde se konala poľovačka v místě veřejně přístupné cesty. Totéž se dělo den před Silvestrem na Prednej Ťuťuríkovej. Přímo na značené lyžařské trase, v době, kdy napadl sníh a přítomnost lyžařů bylo možné očekávat. (Zde se poľovníkům zadařilo a krvavá stopa se pak táhla až dolů do Muráně.)

Mám se jako turista bát chodit v období od konce září do konce roku na Planinu? Tato zkušenost s poľovníky nebyla zdaleka první.  Poľovníci jsou pro turisty (a nejen pro turisty) velice nebezpeční. Nechce se mi však věřit, že neexistuje řešení...